Často přemýšlím nad vděčností. Jsem vděčná za celý svůj život, za svou rodinu, za lidi, které jsem měla možnost potkávat, za zvířata, která u mě našla svůj domov, samozřejmě jsem vděčná za to, že mohu bydlet ve svém vysněném domě. Jako dospívající dívka jsem byla „velký nevděčník“. Moje maminka si našla nového partnera, který za vše vyžadoval, aby mu byla prokazována vděčnost. Za každou samozřejmou věc, kterou jiní lidé dělají pro druhé naprosto bezpodmínečně, on vyžadoval, aby mu byla vděčnost prokazována. Jednak jsem nevěděla, jak mu mám pořád dokola vysvětlovat, že jsem mu vděčná, ale hlavně já jsem žádný vděk vůči němu nepociťovala. Proč bych měla být vděčná za nové lyže, když se nechci učit lyžovat, nebo proč bych mu měla být vděčná, že musím jet na chatu, když se mi tam nelíbí. Navíc mě strašně štvalo, když mě maminka do vděčnosti vůči otčímovi pořád nutila a připomínala mi, abych na to nezapomněla a hlavně, abych mu dokazovala, že to myslím upřímně. Já jsem raději od něho nic nechtěla. Pak jsem se naučila raději nechtít nic od nikoho dalšího, jen abych zas nemusela riskovat, že budu muset za to prokazovat  vděk.

Zároveň jsem dělala vše proto, aby náhodou nebyla vděčnost prokazována mně samotné. Za každou pomocí, kterou jsem pro někoho udělala, jsem říkala: „To je dobrý, to nestojí za řeč. Nic se nestalo apod.“ Zase extrém. Najednou všichni moji pomoc považovali za samozřejmost a od nikoho jsem nezískala ani slůvko uznání. A tehdy jsem pochopila, jak to bylo s mým otčímem. Zjistila jsem, že měl z mého pohledu příšerné dětství. Jako malý chlapec přišel ve válce o otce. Celý svůj život, až do její smrti, musel svojí matce vykat. Ať se snažil sebe víc, nikdy u ní nenašel kousek lásky či pochopení. Přitom jeho matka bydlela s jeho mladším bratrem, kterého milovala, včetně jeho ženy a svých vnoučat. Proto tolik vyžadoval, aby mu byla vděčnost prokazována, proto tolik toužil po uznání, které se mu v dětství ani v dospělosti od své matky nedostávalo. Proto se nenaučil mít rád sám sebe.

Uteklo hodně moc dní, než jsem se začala s vděčností kamarádit. Teprve za velmi dlouhou dobu jsem pochopila, co je pravá vděčnost a k čemu nám je dobrá. Když jsem začala pracovat na své sebelásce, pochopila jsem pravou podstatu vděčnosti. Vděčnost se nespojuje s osobami, ale se samotným bytím. Vděčnost není „za něco“. Vděčnost je vyjádřením úcty, lásky, pokory k nejvyššímu bytí. Nikdo po nás vděčnost nevyžaduje, a nikomu nemusíme být vděční, když sami nechceme. Když však vděčnost osvobodíme od všech podmínek, zjistíme, že jsme jí plni.

„Bez vděčnosti se nedokážeme zbavit nespokojených myšlenek, pokud se týká věcí tak, jak jsou.“
Wallace D. Wattles

Vděčnost spolu s pozitivním přístupem nám pomáhá budovat ten nejkrásnější život, který můžeme prožít. Ke každé situaci v životě, když přistoupíme pozitivně a prozkoumáme ji, nakonec zažijeme i pocit vděčnosti. Pochopíme, že tato situace byla to nejlepší, co nás v dané chvíli mohlo potkat, i když to v tom okamžiku nemusí tak vypadat. Nic na světě se neděje náhodou. Svět je v každém směru naprosto dokonalý. Pokud máme ve svém srdci vděčnost a chápeme dokonalost světa, nemůžeme mít negativní přístup, v dokonalém světě existuje pouze jeden přístup a ten je pozitivní. S vděčností ve svém srdci si vytváříme dokonalou realitu.

„Vděčná mysl je neustále soustředěna na nejlepší. Proto má sklon stát se nejlepším. Přijme podobu nebo charakter nejlepšího a obdrží nejlepší.“
Wallace D. Wattles