Dnes bych se chtěla zabývat konformitou (pasívním přizpůsobením jedince nebo skupiny existujícím poměrům a převládajícím názorům, nekritickým přijímáním různých vzorů). Domnívám se, že tato oblast je přímo stvořená pro pozitivní přístup.

Moje životní zkušenost s konformitou

Chci vám sdělit, jak jsem se s konformitou dokázala vyrovnat já. Když jsem byla ještě malá holka, vyrůstala  jsem v prostředí, kde kolem mne byli samí kuřáci, a mě připadalo, že kouření je naprostá samozřejmost. Také jsem vídala, že „tety“ dost často pomlouvaly „strejdy“. „Strejdové“ se chovali zas pejorativně k „tetám“.  Navíc jsem měla pocit, že žena, když už má děti,  přestává se o sebe  starat a začne tloustnout. Mužovým údělem je zase trávit večery po hospodách. Moji rodiče byli tenkrát zaměstnaní  jako vedoucí restaurace a já jsem tam jako dítě trávila opravdu hodně času.

Dovedete si tedy představit, že mé vyhlídky do života nebyly zrovna povzbuzující. Tehdy jsem měla dvě možnosti – buď začít přemýšlet a chovat se jako mé okolí, nebo se proti svému okolí naprosto vymezit. Jestli existují andělé strážní a jestli se nás snaží na naší cestě životem vést, tak můj anděl odvedl velmi dobrou práci. Rozhodla jsem se, že nechci být jako „ONI“. To rozhodnutí však předznamenávalo, že bych se nikdy nevdala  (natož tak již v osmnácti, jako moje mamka a sestry) a neměla tedy ani žádné děti. Nenechala se od nikoho ponižovat, na nikoho po večerech doma tlustá a ošklivá nečekala. A taky si neměla na koho stěžovat.

Můj anděl strážný mi však tenkrát přivedl do cesty mého budoucího manžela. Ačkoli nevěřím na osud, protože jsem přesvědčena, že každý je svého štěstí strůjce, tak naše seznámení nám oběma bylo naprosto osudovým. Můj muž se taky přímo se svým okolím neztotožňoval a chtěl se odlišit. Nakonec jsem se stejně vdávala již v osmnácti, manželovi bylo jednadvacet. A krátce po svatbě se nám narodil náš syn. Děkuji andělovi, že se tak stalo. A protože jsme byli mladí a občas chodili na diskotéky,  začali jsme s kamarády i kouřit.

I když jsme oba kouřili, nedovedli jsme si představit, že bychom si zapálili cigaretu hned po ránu, nebo při chůzi anebo ve stresu. Pro nás byla cigareta součást odpočinku a relaxace. Když jsme se sešli s přáteli,  kouřili jsme více, jindy zas méně. Ale v průměru 5-10 cigaret denně. To, že jsme kouřili, nám připadalo naprosto normální, vždyť to kolem nás dělali naprosto všichni. Jediný nekuřák v našem okolí byla manželova matka. Tehdy mi bylo 25 let a pracovala  jsem  jako provozní v místním hotelu (opět mezi kuřáky). Koupila jsem si  Oranžovou knihu od Osha, kde na straně 70 – 74 (Řeknu Vám tajemství – Přestaňte být automat a Oshova kuřácká meditace) jsem si přečetla řádky, které naprosto změnily můj život. Velice mě to zaujalo a začala se podle toho chovat. Během týdne se ze mne stal úplný nekuřák. Zjistila jsem, že kouřím jen proto, že to dělají ostatní, že to k životu ale vůbec nepotřebuji – přestala jsem být se svým nejbližším okolím konformní. Můj manžel mě posléze též následoval.

Co však mě tenkrát nejvíc udivilo, že mé okolí tuto změnu nepřijímalo vůbec pozitivně. Možná to bylo tím, že jsem se nestala nekouřícím kuřákem, ale rovnou nekuřákem. Může vám to připadat, že je to stejné, ale není to tak. Pokud budete nekouřícím kuřákem,  ostatní kuřáci vás budou obdivovat, že jste to vydrželi, nekuřákovi však oni nerozumí. Já jsem díky Oshovi zjistila, že jsem nikdy opravdovou kuřačkou nebyla, ale byla jsem kouřící nekuřačkou. Kouřila jsem jen proto, že mi to připadalo normální. Dělali to přeci všichni. Teprve až za velmi dlouhou dobu se postupně k nám začali přidávat i ostatní, přestávali kouřit a v našem okolí se najednou začali objevovat i nekuřáci, kteří v současnosti jsou v naprosté většině. Jen díky tomu, že jsme přestali býti konformními,  jsme mohli inspirovat naše přátele a příbuzné, aby nás následovali.

… pokračování zde