Možná si myslíte, že Vám nyní budu dávat různé rady – jak meditovat, co dělat, co nedělat, co by bylo dobré a co nikoli. Pokud jste si to mysleli, tak jste se dnes mýlili.Jak to přesně udělat, tak to já totiž jako většina lidí na světě nevím. Kdybych takovou radu měla, myslím, že by to byl jeden z největších objevů lidstva, který bych mohla předat dál.

Vím, že to jde, a to je hlavní. To, že to vím, to je to „To“, co mi vždy pomohlo.

Vy  to „To“ jistě znáte také, a pokud si to momentálně neuvědomujete, tak je to proto, že jste na to „To“  zapomněli. Dobrá zpráva je ta, že jste se dostali na mé stránky, které Vám pomohou si znovu vzpomenout.

Pozitivně přistupovat k věcem či lidem je velice lehké v situacích, které máme pod kontrolou a které se vyvíjejí podle našeho přání. Jsou však situace, které pod kontrolou nemáme a zde začínáme panikařit (alespoň mě se to občas stává). Logika a rozum přestávají pracovat  a vlády se ujímají emoce plné strachu a obav. Vědomě se snažíme jednat pozitivně, ale podvědomí si dělá svou. Jsou to situace, kdy máme strach ze ztráty někoho blízkého a nemůžeme ovlivnit, jak se bude jeho stav dál projevovat. Jak se smířit s tím, že mohu o něho či o ni přijít? A jak se smířit s tím, když se to nakonec doopravdy stane a já jsem tomu nemohla zabránit, ačkoli jsem dělala to nejlepší, co jsem v té době mohla udělat. Říká se, že čas je nejlepší lék. Možná ano, ale ztrátu milované bytosti ani čas nedokáže vyléčit.

Naši předkové věděli, že smrt je součástí života a byli připraveni. My nejsme. Naše civilizace si myslí, že smrt neexistuje, že existuje jen mládí, které si má každý náležitě „užívat“.

Smiř se s nejhorším, očekávej to nejlepší. Bezvadná rada. Mám ji ráda jako celek a řídím se jí. Jen ta první část rady někdy bývá velice nelehká. Je to rada, která se velice dobře dál předává. Můj dnešní příspěvek možná vyznívá až příliš pesimisticky, ale doufám, že se dopracujeme společně k pozitivnímu přístupu v nepříznivé situaci. Dnes bych byla velice ráda, kdybyste se podělili o svůj příběh, kdy se Vám podařilo získat nad nepříznivou situací kontrolu, jak jste dokázali se smířit se situací, která Vám něco či někoho vzala. Prosím, pište, možná, že i sepsání příběhu je jednou z cest, která nakonec pomůže vzít výsledek situace na vědomí a přestat se dál trápit.

Většina s nás se potýká se svým vlastním žalem, neuskutečněnými sny a zlomeným srdcem. Každý z nás se vyrovnává se svou jedinečnou ztrátou, svou vlastní chatrčí.
Wm. Paul Young, „Chatrč“

Knihu „Chatrč“ vydal Knižní klub, a pokud jsem na začátku psala, že nemám pro Vás žádnou radu, tak jednu přeci jen mám. Přečtěte si tuto knihu, je nádherná a velice inspirující. Četla jsem ji v době, než se mi stal úraz a kdy jsem měla svůj život plně pod kontrolou. Pak jsem pod vlivem antidepresiv (která mi lékaři naordinovali místo léků na bolest) prožívala nejhorší období svého života. Tyto léky mi sebraly mou osobnost. V hloubi duše jsem však věděla, že to, co se mi děje, nejsem já. S velikou námahou se mi povedlo přesvědčit lékařku, aby mi tyto léky nahradila něčím jiným. Bála jsem se, že nedokážu již dlouho vzdorovat. Věděla jsem však, že je tu někdo, kdo by mým odchodem nesmírně trpěl. Ten malinkatý plamínek světla mě zachránil. Ta víra, že existuje východisko.  Vím to, protože jsem to sama zažila. I proto vím, že vždy, i v té nejhorší situaci, existuje pozitivní řešení a lze získat pozitivní přístup. Když jsem opět získala svou osobnost zpět, byla jsem ráda, že jsem tuto knihu měla doma a přečetla si ji znovu. Děj dostal najednou úplně jiný rozměr. Jestli mi někdy něco pomohlo s první půlkou rady „Smiř se s nejhorším, očekávej to nejlepší“, tak to byla právě tato kniha.

Těším se na Vaše příběhy a přeji Vám co nejvíc příznivých výsledků.