Jistě se vám stává, že opakovaně myslíte na nějakou věc. Bohužel nejčastěji se tak děje u věcí, kterých se nejvíc obáváme nebo je přímo nechceme. Když pak situace nastane a my si pomyslíme: „Já to věděl(a), přesně toho jsem se bála a ono se to stalo. Jak je to možné, proč právě mě, proč právě já. Pořád dokola to samé. Jedné věci jsem se zbavil(a) a druhá se okamžitě stane zas…“ A tak podobně.

Čím to je?

Je to tím, že na cokoli myslíme, tím si vytváříme novou realitu. Ačkoli všichni žijeme na stejné planetě, realitu si vytváříme každý svou. Začínáme tím, že začneme věci hodnotit. To se nám zdá dobré, to nikoli. To je hezké, to ošklivé. Na co se nejvíce soustředíme, to má největší tendenci se poté splnit. My své realitě vycházíme vstříc. Můžeme být ve stejné chvíli na stejném místě s různými lidmi, a přesto každá osoba bude mít jiný prožitek. To co jedna označí za katastrofu, druhá uvidí za příležitost. Pro někoho je tisícovka almužna, pro druhého základ živobytí – zvláštní je v tomto případě to, že jsem se setkala s mnoha lidmi, kteří na tom finančně nebyli dobře, ale stokorunou měsíčně klidně dokázali opovrhnout, ale ti, kteří proti nim na tom byli daleko lépe, měli radost, protože začali okamžitě násobit, a tak došli k daleko zajímavějším výsledkům. V čem se tyto dvě skupiny nejvíce lišily? Odpověď je naprosto jednoduchá. První skupina žije v realitě, která se jim jeví jako nepřátelská, ta druhá přistupuje k většině situací pozitivně a tak její realita je daleko příjemnější pro život.

Naše myšlenky, které převážně máme ve své hlavě, nás postupně dovedou k činům. Na toto téma bylo napsáno nepřestavitelně mnoho pojednání a všichni autoři se naprosto shodli. Svým myšlením vytváříme svou budoucnost, naše proroctví se začínají naplňovat. To na co dnes myslíme, se zítra stane naší realitou. Myslíme na krásu a bohatství nebo máme strach z chudoby. Jsou ostatní lidé přátelští nebo každý, koho potkáme, nám chce ublížit. Člověk, který má pozitivní přístup, dokáže v každé situaci si najít pro sebe jen to nejlepší. S negativním přístupem moc pěkných věcí nezažijeme, protože i v té nejkrásnější situaci uvidíme nějakou chybu.

Když jsem vstoupila do dospělosti, zažívala jsem ohromné obavy o naši budoucnost. V televizi zuřila studená válka a vyhlídky na lepší život byly v nedohlednu. Možná to bylo tím, že můj tatínek se musel o sebe již od dětství sám postarat, poté měl početnou rodinu, tak současnost mu tehdy připadala velice příjemná. Nám mladým to tak růžové nepřišlo. Byla jsem však od něho naprogramována, abych si udržovala pozitivní přístup, a proto jsem nikdy nesklouzla do úplné negativity. A po roce 1989 se k nám konečně dostala i literatura osobního rozvoje. Již si nepamatuji, ve které knize jsem nalezla následující afirmaci, která mě od té doby provází celým dalším životem. Pokaždé, když zažívám nějakou situaci, představuji si, jaký vývoj by asi měla mít a říkám si:

„Toto nebo něco lepšího se mi právě teď uskutečňuje v zájmu nejvyššího dobra pro všechny zúčastněné.“ 

a pak ještě dodám část afirmace od Louise L. Hay

„V nekonečnu života, kde se nacházím, je všechno dokonalé, úplné a celistvé. Mám se ráda, a proto bezvýhradně miluji přítomnost a každý její okamžik prožívám pozitivně. Vím, že má budoucnost je harmonická, bezpečná a jasná, protože jsem milovaným dítětem Vesmíru, který o mne teď a navěky laskavě pečuje. V mém světě je všechno v pořádku.“

A tak si vytvářím pozitivní sebenaplňující se proroctví.