„K tomu, abyste měli vědomě pod kontrolou své zkušenosti, jsou zásadní vaše emoce. A samozřejmě jsou zásadní i pro to, abyste si udržovali šťastné zážitky.“
Požádej a je ti dáno, Ester a Jerry Hicks (Učení Abrahamovo)

Už je to velmi dlouho, kdy jsem se rozhodla, že můj život bude úspěšný a šťastný. Rozhodla jsem se, že navzdory tomu, že se mně lidé budou posmívat, půjdu za svým snem a budu bydlet ve svém domě. Rozhodla jsem se, že svého syna vychovám tak, aby i on se nebál posměchu, aby i on dosáhl svých snů. Věděla jsem, že proto, aby se tak stalo, musím ho v první řadě naučit zodpovědnosti za své činy. Musela jsem ho naučit, že pokud se rozhodne a začne konat v souladu se svým rozhodnutím, tak i jemu se začnou sny plnit.  Můj sen se splnil, ale časem jsem zjistila, že nechci skončit, že chci víc. Dál jsem četla inspirativní knihy, ale mnohé pasáže jsem přeskakovala, protože jsem v tu dobu měla velice pěkné zaměstnání, kde se mi líbilo a svou práci jsem dělala velice ráda. I manžel měl svou dobrou práci. Nové znalosti však se zaměstnáním nebyly v souladu. Zaměstnavatel mi nedovolil žádnou vedlejší činnost. Byla jsem v pasti. Věděla jsem, že v práci se dál už vyvíjet nemohu, ale práce mě bavila a kolektiv jsem milovala. V žádném případě jsem nechtěla odejít. Čemu jsem se bránila, to nakonec přišlo. Jediná vteřinka a vše bylo naprosto jinak. Rok a půl jsem nedokázala přijmout novou realitu a pořád jsem chtěla zpátky.

Ptala jsem se: „Proč? Proč já? Jaký to má smysl?“ Tak jsem dál hledala odpovědi v knihách. A opět jsem přeskakovala. V každé knize se dovíte, že k úspěchu je třeba akce a dobrý tým. Akce, to se pěkně řekne, když musíte ležet. A tým? Kde ho vzít? Vždyť postupem času se mí přátelé a známi někam vytratili. Když nejste vidět, tak ostatní na vás časem zapomenou.  Tým a akce, akce a tým. Začarovaný kruh. A co cesta Kaizen! Krátké krůčky. Vždyť ani nevím, jaký krátký krůček bych měla udělat!

Mezi tím, jsem přijímala nastalé situace a možnosti. Kurz podnikání, který jsem zakončila slovy, že podnikat začnu, až budu moci, protože na lehátku se jako podnikatelka nevidím. Kurs webových stránek – no pěkné, ale… Kurs účetnictví, skvělé, ale… Vytvoř aktivum, ale jak? JAK? Jak to všechno udělat? Nejjednodušší by bylo změnit přístup a začít se litovat a obviňovat celý svět. Ale to nejde! Já jsem zodpovědná za vše, co se kolem mě děje. Nikdo jiný. Nemohu na nikoho svádět, že… a že…

Chci pozitivní výsledky a pozitivní výsledky dostanu jen na základě pozitivního přístupu. A tak mě napadlo začít o pozitivním přístupu psát. To je to nejjednodušší, co můžu udělat. Abych mohla psát, tak o to víc i čtu. A opakovaně. A nacházím nové a nové věci v již přečtených knihách. A vidím souvislosti a náznaky. Před lety jsem udělala akci. Nebylo to vědomé rozhodnutí. To mé podvědomí vědělo, co je pro mne nejlepší. Vědělo, že mě musí dostat z tehdejšího prostředí i za cenu, že budu mít fyzickou bolest. Mé podvědomí moc dobře vědělo, že s fyzickou bolestí se naučím žít a naučím se ji přijímat jako svého společníka. Mé podvědomí také vědělo, že pokud mě ze schodů nesrazí, mohla by nastat situace, kdybych si uvědomila, že moje práce není mým posláním. Mé podvědomí vědělo, že pak bych mohla začít trpět, ne fyzicky ale psychicky. Většina psychických utrpení vyplývá z toho, že dotyčný zapomněl na své sny nebo se jich vzdal. I já bych se jich musela časem vzdát. Můj sen a moje nebo manželova práce se s našimi sny neslučovaly.

Naše podvědomí je moudré a přesné. Nedělá chyby. Každá situace v našem životě nás vede po cestě za našimi cíli. Záleží na tom, jak k tomu přistoupíme. Zdali pozitivně nebo negativně. Napadl mě příměr s biatlonem. Když jednáme pozitivně, je to jako když v biatlonu trefíme terč a můžeme hned pokračovat v běhu. Když negativně, dostaneme trestné kolo. Do cíle doběhneme, ale o něco později. Pak přemýšlíme, co je lepší, umět lépe běhat a honit se po trestných kolech nebo raději zlepšit střelbu. Vsadila bych na střelbu. Když budeme střílet přesně, tak do cíle doběhneme, a navíc s menší námahou.

Nyní s odstupem času vidím, že jsem se zbytečně obviňovala z nedostatku akce. Když nejsme na trestné dráze, tak každá věc se děje ve správnou dobu a na tom místě, kde se nacházíme. Moje trestná dráha byla ten rok a půl, kdy jsem bojovala o návrat do zaměstnání. Bojem se nic nezíská a tak to muselo dopadnout tak,  jak to dopadlo. Mé podvědomí přesně ví, kdy nastane ta správná doba, kdy uvidím výsledky. Když si něco moc a moc přejete, celý vesmír se spojí, aby váš sen splnil. Ale musíte mu to umožnit, nesmíte se obviňovat ani cítit vůči někomu křivdu. Vašim posláním je cítit se dobře.